Veřejná doprava v Rio de Janeiru může být adrenalinovým zážitkem i filozofickou meditací.
Autobusy veřejné dopravy v Rio de Janeiru a okolí využívají ti, kteří nemají jinou možnost. Vypravit se totiž dobrovolně městským autobusem, k tomu se odhodlají jen silné povahy. Vozový park si nezadá s muzejní expozicí a samotná jízda předčí i nejbláznivější pouťové atrakce. Než se ale nadskakující a burácející stroj objeví, aby na něj mohl cestující zamávat a při krátkém přibrzdění do něj naskočit, je potřeba si počkat.
Jízdní řády, pokud vůbec existují, jsou natolik přibližné, že je nikdo nečte.
Cestující jednoduše přijde na zastávku a čeká. Deset minut spořádaně, dvacet minut nervózně, třicet minut nazlobeně, čtyřicet minut odevzdaně. Čekání na místní autobus připomíná čekání na Godota. Neví se, kdy autobus přijede, který přijede a jestli vůbec nějaký přijede. A když už vůz dorazí, i tak cestující zůstává po celou dobu jízdy v napětí, jestli autobus dojede a kam vůbec pojede.
S jakou nostalgií pak Středoevropan vzpomíná na svou vlast, kde vše funguje tak, jak bylo stanoveno dopravním podnikem. Jak je tam u nás doma ve všem pořádek. Jak řidič dodržuje jízdní řád. I za cenu toho, že dobíhaný autobus párkrát do týdne ujede před nosem. Češi zkrátka milují řád a plánování. A velmi trpí, když se před nimi objeví něco nenaplánovatelného. Počasí například. Kolik útrap a pochybností přinese taková úterní předpověď sobotního deště, která ohrožuje pečlivě připravovaný výlet.
V Brazílii nejde zodpovědně naplánovat nic. Nemůžete to změnit, ale můžete se s tím naučit žít. Při nekonečném čekání na autobusové zastávce se místo zuřivého kontrolování hodinek můžete rozhlédnout kolem. Pozorovat intuitivně řízený chaos rušné křižovatky bez značek a semaforů. Sledovat neuvěřitelné manévry vlaštovek nad řekou. Žasnout nad tím, jak ti malí ptáčci s bílým bříškem, černými křídly a leskle modrými hřbety proletí závratnou rychlostí pod mostem, zvednou tělo v kolmém stoupání, aby se v příští polovině sekundy vrhli střemhlav zpět dolů k vodní hladině. Jaká to podívaná! Štěstí, že autobus nepřijel.
Antická stoická filozofie pro to má latinský termín - amor fati.
Láska k osudu. Nejde jen o to, přizpůsobit se všemu nečekanému a nechtěnému v našem životě, ale přímo si to zamilovat. Amor fati znamená věřit, že osud, který nám byl dán, je ten jediný správný. Za každou nepředvídanou změnou může být nová příležitost. Autobus, který nepřijel, není smůla - je to šťouchnutí vesmíru k dlouho odkládané procházce. Každou nepříjemnou překážku mohla pro naše dobro dokonale naplánovat sama Prozřetelnost. Vždyť i římský císař Marcus Aurelius si do svých zápisků poznamenal: "Co ti stojí v cestě, to je její součástí."