Brazilci mají úžasnou schopnost bavit se a nebrat nic úplně vážně. Dokonce ani fotbal ne.
Těžko lze povídat o Brazílii a nezmínit se o fotbalu. Tento sport je jedním ze symbolů země a nedílnou součástí tamního životního stylu. Prašné plácky chudých čtvrtí, stejně jako moderní multifunkční hřiště bohatých bytových komplexů, jsou plná bosých kluků běhajících za fotbalovým míčem. Mnoho talentu a ještě více snů.
Ale fotbal v Brazílii není jen pro mladé hochy. Klubové barvy ladí s chlapským tetováním stejně jako s dětskou peřinkou, dámskou sukní a dědovým kloboukem.
Příslušnost k některému z velkých fotbalových klubů je rodová záležitost, součást celoživotní identity.
Nejdál jde ve fotbalovém kultu CR Flamengo. Původně veslařský oddíl založený v Rio de Janeiru na konci devatenáctého století, zřídil v roce 1911 fotbalovou sekci. A dobře udělal. Hned následující rok fotbalisté Flamenga porazili všechny své hlavní rivaly ve městě a věhlas Rudo-černých už jen dál rostl. Letošní vítězové Poháru osvoboditelů, jihoamerické obdoby evropské Ligy mistrů, si získali světovou slávu. S více než 40 milióny fanoušků jsou jednoznačně nejoblíbenějším týmem v Brazílii.
Obdivovat fotbalový klub ale neznamená jen počítat sportovní úspěchy. Fotbal představuje naději na únik z reality. Na chvíli před televizí nebo na zbytek života ve snech o lepší budoucnosti. Naději z příběhů chudých chlapců, kteří svým talentem změní osud celé rodiny. Momentálně nejzářivější brazilská fotbalová hvězda, Neymar da Silva Santos Júnior, je synem mechanika z periferie São Paula. Když začal ve svých jedenácti letech hrát za klub Santos, bydlel s rodiči a sestrou v jediném pokoji v domě své babičky. V šestnácti letech už vydělával desetinásobek průměrné mzdy. Podobných příběhů je brazilský fotbal plný. Díky nim žijí vysněné vyhlídky na úspěšnou kariéru, která se může zrodit "jen" z tvrdé práce, velkého odhodlání a lásce ke sportu.
Sportovní utkání dávají odjakživa naději na vítězství, ať už je potřeba zvítězit nad čímkoli.
Fotbalisté jsou novodobými gladiátory, kteří se v arénách utkávají beze zbraní, ale rozdmýchávají stejné emoce jako před tisíci lety. Napětí a strach, vzrušení a radost, agresi a vztek, euforii a dojetí. Pocity hráčů v poli se přelévají na tribuny a rezonují i přes televizní obrazovky.
Adrenalin zápasu odvalí zábrany a oslavná gesta prozradí, co pro hráče vstřelený gól znamená. Vztyčená pěst jako bojové gesto po porážce soupeře, upřený pohled k nebi jako poděkování za vyslyšení modliteb, vojenské salutování jako důkaz splněné mise. U brazilského výběru je to oslavný taneček jako vyjádření spontánní radosti, že se daří ve hře. Fotbal, stejně jako sám život, je pro Brazilce hra. Když se daří, tak se slaví a tancuje. A když se nedaří, hraje se dál. Porážka je součást hry. A ve hře jde především o zábavu.