Capoeira je boj, sport, tanec, hudba a jedno z nejvýraznějších vyjádření afrobrazilské kultury.
Bubny a tamburíny diktují rytmus, chytlavou melodii vydrnkává podivný nástroj zvaný berimbau. Bíle oblečení lidé tvoří kruh a zpěvem a potleskem doprovázejí hudbu. Uprostřed se proti sobě pohybují dva mladí muži, odění jen do volných kalhot. Bílá barva dává vyniknout jejich tmavé kůži lesknoucí se potem. Otáčejí se v rytmu hudby, ale netancují. Kopou vysoko nad hlavu, ale soupeře neudeří. Předvádějí salta, stojky, přemety. Každý zvlášť a přesto v harmonickém souladu.
Jejich uměním je capoeira. Symbol boje a vytrvalosti, ztělesnění síly a odhodlání.
Podobně jako samba, i capoeira se narodila v Africe a dospěla v Brazílii.
Původní rituální zápasy černého kontinentu proměnilo otroctví v Novém světě. Pro uprchlé otroky představovaly údery a kopy jedinou možnost sebeobrany před pronásledovateli a krutým trestem. Žádný otrokář by jistě nesvolil, aby se jeho nevolníci trénovali v boji, a tak se zápas maskoval za tanec, hudbu a akrobacii.
Plantážníkům se však ani takové počínání nelíbilo, capoeiru zakázali a přísně trestali. Svou špatnou pověst si pak nesla dlouho. I po zrušení otroctví byla v Brazílii opovrhovanou kratochvílí černošských komunit a byla tvrdě potlačována policií. Až ve třicátých letech se podařilo capoeiru představit veřejnosti jako bojový sport a kulturní tradici a teprve v roce 1940 přestala být považována za zločin. Od té doby se capoeira vyvinula do respektovaného bojového umění, zapsaného na seznamu UNESCO jako kulturní dědictví lidstva.
Součástí tohoto dědictví je bezpochyby hudba, která zápolení neodmyslitelně doplňuje. Každý opravdový bojovník by měl zároveň ovládat hru na typické nástroje. Právě hudba totiž předává umění, vysvětluje filozofii, udržuje pospolitost. Hudba určuje tempo a trvání každého zápasu. Rytmus a společný zpěv prozrazují africké kořeny capoeiry. Pohled na mrštná těla, s lehkostí provádějící akrobatické kousky, ukazuje, co do ní vložila Brazílie. Capoeira má v sobě otisknutou temnou historii. Hluboké rány na zádech i na duši.
Generace otroků přetavily utrpení do úniku a únik do umění, které dnes zná celý svět.
Jako výraz překonání obtížné situace používají Brazilci frázi "dar a volta por cima". V překladu by to znamenalo něco jako "dát otočku vrchem". Něco, co capoeiristi dělají doslova i symbolicky. Odolnost, nezlomnost a odvaha tváří v tvář nepředstavitelným podmínkám otroctví a neustálého pronásledování. To je dědictvím capoeiry. Když to nejde tudy, je třeba se otočit vrchem. Zkusit to jinak, zkusit to znovu. Udržet si víru a nevzdat se. Pak se může podařit víc, než přežít. Vytvořit obdivuhodné a dodnes napodobované umění.