Brazilský karneval je symbolem země, která je sama pestrou směsicí vlivů a kultur.
Brazilské barevné karnevaly se staly kulturním dědictvím a symbolem země. Ve skutečnosti však jsou svéráznými pokračovateli evropské tradice. Brazilský karneval má svůj původ v portugalských oslavách masopustu a italských maškarních bálech.
Společně s portugalskými mořeplavci se v sedmnáctém století v Rio de Janeiru vylodila i jejich rozverná tradice oslavy jara. Na rozdíl od vznešených italských maškarních bálů, portugalské masopustní pouliční veselí spočívalo v mnohdy divokém vrhání všeho možného po náhodných kolemjdoucích. Po jejich vzoru se i v Brazílii chudý lid během únorového svátku vzájemně špinil vajíčky, moukou a shnilým ovocem. Privilegované bílé rodiny vše sledovaly ze svých balkónů a občas se do hry zapojily vylitím kyblíku s vodou na nic netušící procházející.
Do své typické podoby se brazilský karneval proměnil až mnohem později, na počátku dvacátého století, když do něj naplno pronikly africké vlivy.
A nic ho neproměnilo víc než hudba. S první oficiální nahrávkou samby, která je sama koktejlem různých hudebních žánrů, se společně narodil karneval v Rio de Janeiru. Školy samby a jejich přehlídky v ulicích postupně přerostly do obrovské show pro miliony diváků, kterou najdeme v Riu dnes. Podobně určilo frevo podobu karnevalu v Recife a maracatu ovládlo ulice Olindy.
Kromě afrických rytmů ale karnevalové veselí skrývá i hlubší spiritualitu a manifestaci afrobrazilských náboženství. V dobách silné perzekuce vůči čemukoli černošskému byl karneval vítanou příležitostí, jak dostat candomblé zpátky na ulici a vyjádřit kulturní a náboženskou rezistenci. Tak vznikly průvody afoxés, které se ze Salvadoru rozšířily do karnevalů po celé Brazílii.
V i tom nejslavnějším průvodu ze všech, soutěžní přehlídce na obrovském sambodromu Sapucaí, se to symboly afrobrazilské identity jen hemží. Nejtradičnější z nich jsou baianas - starší ženy v nádherně zdobených širokých sukních. Jsou připomínkou “tetiček z Bahie”, které v Rio de Janeiru držely černošskou komunitu pohromadě. V jejich domech probíhaly náboženské rituály, v jejich kuchyních se vařilo tradiční africké jídlo, na jejich dvorcích se zápasilo v capoeiře. Právě v jejich domácnostech se zrodila samba.
Školy samby na brazilských sambodromech zpracovávají ve svých kostýmech, alegorických vozech a hudebních nápěvech různá témata brazilské současnosti i minulosti. Nezřídka se tak dostává pozornosti i původním obyvatelům jihoamerického kontinentu. Letošní představení školy Salgueiro vzdávalo hold dávné kultuře a nejisté budoucnosti těžce zkoušeného lidu Yanomami. Pro mnohé je ale tento druh prezentace kontroverzní. Někteří domorodci neradi vidí snižování své kultury a identity na pouhý maškarní převlek. Argumentují posilováním stereotypů a zobrazováním indiánů jako polonahých zaostalých barbarů z dob dávno minulých.
Ať už jsou masky jakékoli, při pohledu na nekonečné zástupy tanečníků v bohatě zdobených kostýmech a několikapatrové pohyblivé alegorické vozy nejde potlačit otázku: “kdo to všechno platí?”
Samotné školy samby pocházející z chudých čtvrtí a předměstí se na takovou každoroční parádu dokáží složit jen těžko. A tak jsou nelegální zdroje financování veřejným tajemstvím. Nejsilnější proud peněz přitéká z neoficiální loterie známé pod názvem jogo do bicho. Hra, která začala v devatenáctém století jako nevinná tombola k podpoře upadající zoologické zahrady, se rozrostla do národních rozměrů. Přestože byly sázky na některé z pětadvaceti zvířat brzy zakázány, loterie je velmi populární dodnes. Výnosy z ní proudí i do karnevalových přehlídek ve složitém vztahu klientelismu a loajality mnohovrstevnatého prostředí chudých aglomerací brazilských velkoměst.