Populární brazilská obdoba country music odráží tradiční i moderní pojetí venkova.
Vyprahlá pouštní krajina brazilského Severovýchodu, těžko dostupné hory Jihovýchodu i rozlehlé travnaté pampy na jihu země. Obrovská stáda hovězího dobytka, nekonečné lány sóji a kukuřice, moderní zemědělské metody, bohatý a vlivný agrobyznys. Ale i odlehlé farmy, koloniální usedlosti, malá políčka, nepostradatelní koně a těžká manuální práce jako za časů dávno minulých. To všechno je brazilský venkov.
Pro jednotlivé podoby vnitrozemských, málo zalidněných, oblastí má brazilská portugalština specifická označení. Jedno z jich - sertão - dalo vzniknout hudebnímu žánru sertanejo. Tato brazilská verze country music inspirovaná hudebním a životním stylem honáků krav se přeměnila ve výdělečný mainstream a názorně ilustruje moderní proměny i přetrvávající nostalgii venkova.
Ve své původní podobě byly písně žánru sertanejo poetickou oslavou venkova a varováním před nástrahami a intrikami velkých měst. Postupem času se do pěveckých duetů doprovázených kytarou a akordeonem přidaly romantické motivy.
Kytaru přivezli Portugalci, kteří s ní nejen zaháněli stesk po domově, ale jejími tóny zaujali i domorodé obyvatele.
Jezuité hudbou doprovázeli náboženské události a hru na kytaru s úspěchem využívali při evangelizaci původních obyvatel, kteří měli pro hudbu vrozený smysl.
Kořeny muziky sertanejo jsou propojené s životním rytmem brazilských kovbojů.
Po těžké práci na pastvinách se honáci scházeli u ohně ke společnému jídlu a popíjení a melodická hudba byla přirozenou součástí takových setkání. Ve své baště, v okolí São Paula, se tyto tradiční venkovské písně od začátku 20. století zformovaly jako hudební žánr.
S vzestupem rádia a přesunem venkovských obyvatel do měst, začala být tato hudba od ohňů populární v celé zemi. Zpěváci postupně přimíchávali další ingredience podle momentální módy a do písní tak pronikly mexické vlivy nebo osmdesátkový pop. Na oblíbenosti nabyly melodie sertanejo, když se staly hudebním doprovodem populárních telenovel.
V novém tisíciletí dostalo sertanejo další podobu, nazývanou universitário. Kostkované košile a klobouky postarších country zpěváků nahradily rozhalené košile a černé brýle pohledných mladíků, jejichž moderní show láká desetitisíce fanoušků. A některé jejich songy dokonce dobyly svět. Když v evropských hudebních klubech tanečníci skandovali hity jako “Nossa, nossa!” nebo “Tcherere tchê tchê” nejspíš by se divili, že v originálním podání mladé zpěváky s otevřeně vyzývavými texty doprovází tahací harmoniky. I přes zřejmý odkaz, současné sertanejo je především taneční muzika velkých pódií, kde v textech písní romantická linka ustupuje přímočařejší formě namlouvání.
Sertanejo jednoznačně ovládá brazilské hudební žebříčky a vysílací časy rádií. Jeho dravá moderní verze je paralelou dravého agrobyznysu, který stále více mění brazilský venkov a Brazílii samotnou. V obrovské zemi ale stále zůstává mnoho míst, kde romantika a dřina starých časů přetrvávají. Míst, kde z odlehlých usedlostí za mlžného rozbřesku svážejí čerstvé mléko v kovových konvicích jezdci na koních.