Brazilská koloniální města jsou výpravou do minulosti. Minulosti třpytivé i temné.
Na světě lze stále najít místa, která nás jako kouzlem vrátí o staletí zpět. Brazilská koloniální města, vybudovaná za zlaté horečky v 18. století, k nim bezpochyby patří.
Najít El Dorado bylo snem všech zámořských objevitelů a stejně tak i Portugalci prahli po zlatu od prvního přistání na brazilské půdě. Zatímco Španělé plenili bohaté říše Mayů, Aztéků a Inků, portugalská koruna se musela spokojit s obchodem se dřevem a cukrovou třtinou. Trvalo celých dvě stě let, než se všehoschopným dobrodruhům podařilo najít první zlaté žíly hluboko v zalesněném vnitrozemí. Objevení drahých kovů vyvolalo na portugalském trůně veliké nadšení, které ale nemělo trvat dlouho. Překotná těžba zlata brzy změnila zavedené pořádky. Do nově bohatnoucích regionů přicházeli osadníci z jiných částí kolonie i z Evropy a od pobřeží byli po tisících přiváděni afričtí otroci. Nárůst obyvatel a nebývalá prosperita proměnily společnost, změnily vzhled měst, povznesly vzdělanost a kulturu. Otevřely ale také dveře loupežím, korupci a nekončícímu násilí. Čím tvrději se portugalská pokladna snažila ochránit svůj podíl zlatých cihel, tím silnější odpor v kolonii budila. Ne náhodou se dějištěm prvního pokusu o nezávislost stalo město Ouro Preto.
Vila Rica, jak se tehdy Ouro Preto nazývalo, byla hlavním centrem těžby a obchodu se zlatem. Na vrcholu své slávy Vila Rica, v překladu "Bohatá Ves", tvořila aglomeraci 80 tisíc obyvatel. Byla tak ve své době nejlidnatějším městem Latinské Ameriky, městem dvakrát větším než New York. I dnes jeho pompéznost udivuje. Dlážděné ulice ve strmých svazích, nádherné kostely se zlacenými oltáři, výstavní domy s barevnými průčelími.
Skvost barokní architektury, právem považovaný za součást světového kulturního dědictví.
Zespod nablýskané krásy vytvořené sochaři a architekty ale prosakuje nekonečné utrpení otrocké práce, bez které by rozmach města nebyl možný. Stále jsou k vidění hluboké šachty prokopané do těžké železité horniny, odkloněná koryta řek k rýžování, temné prostory ke spánku na holé studené zemi. Tvrdá práce, nebezpečné těžební techniky a nedostatek jídla nedávaly ani mladým silným otrokům vyhlídky na více než 12 let.
Z regionu Minas Gerais bylo vyvezeno přes 800 tun zlata, vytěžilo se ještě mnohem víc. Brazilské zlato pomohlo obnovit Lisabon po ničivém zemětřesení, pomohlo Brazílii k rozkvětu, k pokroku, k nezávislosti. Za hromady zlata byla vybudována výstavní města, překrásné kostely, vydlážděna slavná 1 600 kilometrů dlouhá cesta Estrada Real. Za zlato a diamanty, za práci a smrt otroků. Některé věci se po staletí nemění. Velkolepá díla, od starověkých pyramid po moderní fotbalové stadiony, mívají svou odvrácenou stranu. V tom nejpozoruhodnějším, co člověk stvořil, se odráží to nejlepší i nejhorší z jeho podstaty. Zda nás tak pamětihodná díla přibližují nebo vzdalují ideálu lidství je otázka, která zůstává a zůstane i pro příští generace.